V lesích s bohatou strukturou může dimenze mýtního typu – cílová tloušťka – převzít roli, kterou má doba obmýtí v pasečném vysokokmenném lese. Stává se tak důležitou veličinou pro stanovení cílové zásoby a výše produkce. Výběr stromů k těžbě se provádí v rámci „výběrných principů“. To znamená, že se respektují všechny jeho ostatní parametry, především hledisko:
- vitality
- zdravotního stavu
- stupně poškození kmene
- morfologické jakosti
- konkurence
- podpory náhradních stromů
- porostní stabilizace
- možnosti samoobnovy apod.
Po využití základních kriterií, zdravotním a kvalitativním, přichází v úvahu hledisko přírůstové (viz. např. klasická kontrolní metoda) a hledisko nejvyššího hodnotového výnosu (METZL, KOŠULIČ st. 2006 , s. 78).
S ohledem na dřevoprodukční funkci lze optimální cílovou tloušťku dřeviny stanovit pomocí různých postupů (viz. Metodika tvorby LHP na podkladě provozní inventarizace, Černý 2004): Například HOLM (1974) ve svých modelových pokusech vychází při určování cílové tloušťky z krytí nákladů (podobně i REININGER, 1976); jinak sleduje vývoj kapitálové hodnoty jako náhradní cílovou veličinu pro dosažení maxima čistého výnosu. BACHMANN (1990) určuje optimální okamžik pro těžbu v době, kdy se protíná běžný a průměrný hodnotový přírůst. Tyto postupy chtějí racionálně odpovědět na otázku „těžit nebo nechat stát“ na podkladě současných poměrů cenových a nákladových.
Stupeň mýtní zralosti si lesní hospodář může určit aspoň pro větší porosty dobré jakosti sám, např. pomocí tabulky prof. Polena (viz. Lesnická práce č.4/1999 nebo jeho publikace). Podle ní optimum obnovní těžby spadá do období kulminace běžného přírůstu objemového (nikoliv hodnotového!) jednotlivého stromu. K té dochází, když jeho běžný přírůst je roven jeho průměrnému přírůstu objemovému.
Otázka stanovení cílové tloušťky je jednou z nejdůležitějších jak v provozní, tak hospodářsko-úpravnické praxi. Měla by být stanovena šetřením při obnovách LHP podle objednávky provozu. Rámcově lze konstatovat, že s klesající úrodností stanoviště by měla klesat i cílová tloušťka a naopak. Pro smrk by mohla být stanovena na průměrných až lepších stanovištích v mezích 45 – 55 cm pro pilařskou kulatinu, 60 – 70 cm pro výřezy I. jakostní třídy. Pro listnáče o 5 – 10 cm více. Na méně úrodných stanovištích o 5 – 10 cm méně v obou případech (METZL, KOŠULIČ st. 2006 , s. 80). Výčetní tloušťka 70 cm se považuje u smrku za horní mez vysoké potenciální objemové přirůstavosti ve střední Evropě (SCHMITT 1994 ); nad ní dochází již zpravidla k poklesu přírůstu (i když ojedinělé stromy mohou tvořit výjimku). U jedle se počítá s kulminací objemového přírůstu až asi při 90 cm. Kulminace hodnotového přírůstu nastává ještě o řadu let později. Ve výběrných lesích Švýcarska se modelově počítá s tloušťkovou strukturou zpravidla až do 80 cm (SCHÜTZ 1975 ), jak uvádí POLENO (2001) .
Existuje i návrh, aby za cílovou tloušťku byla považována střední výčetní porostní tloušťka v mýtním věku (snad 100 let) podle růstových tabulek (příloha č. 3 k vyhl. MZe č. 84/1966 Sb.), zvětšená pro každou bonitu o 20 % (POLENO, 2001 ). Znamenalo by to pro smrk výčetní tloušťku v rozmezí 48,5 cm (+1. bon.) až 27,8 cm (-9. bon.).
Obr. 1: Křivka podává obraz středního lesa o obmýtí pařeziny, které se např. rovná 30 letům, právě po provedené těžbě pařeziny. Může též představovati jakýkoliv porost o 3 generacích, nezávisle se vyvíjejících (o výrazných třech etážích) – DOLEŽAL 1948, s. 114.
Obr. 2: Křivka představuje podobný trojetážový porost, správněji porost o 3 generacích, s nedostatečnou prvou generací.