1. Přírodní lesní oblasti
2. Typologický systém HÚL
3. Kategorizace lesů
4. Citovaná literatura
Přílohy k přednášce:
Diferenciace přírodních podmínek členíme na :
- individuální (biogeografické regiony, přírodní lesní oblastí apod.)
- typologické (lesnícká typologie, geobiocenologie)
1. Přírodní lesní oblasti
V současné době jsou k dispozici dvě biogeografické regionalizace ČR. Jedna ryze pro hospodářsko-úpravnické účely – Přírodní lesní oblasti (ÚHÚL Brandýs n.L., 1983 upravené v roce 1996 – vyhl. Č.83/96 Sb. Mze ČR) kterých je celkem 41. Druhá –Biogeografické členění ČR (Culek a kol., 1996) je vymezena 90 regiony a je používaná pro vymezování územních systémů ekologické stability.
Biogeografický region (bioregion) je individuální, tj. jedinečná a neopakovatelná jednotka biogeografického členění krajiny na regionální úrovni. Z typologického hlediska je bioregion obvykle heterogenní, a to nejen na úrovni topické a chórické, ale i na úrovni regionální. Zahrnuje zpravidla charakteristickou mozaiku typů geobiocénů různých vegetačních stupňů a ekologických řad sdružených do biochor. Region se tak vyznačuje i určitou typickou kombinací biochor. Přitom pod typickou kombinací biochor se rozumí taková kombinace, která se podílí na utváření individuality regionu.
V závislosti na specifických podmínkách abiotického prostředí má bioregion svérázné složení a prostorovou strukturu potenciálních biocenóz. Společenstva určitého bioregionu jsou podmíněna jeho polohou, mají tedy charakteristické chorologické znaky dané postglaciálním vývojem. V rámci regionu se téměř nevyskytují jiné odlišnosti ve složení potenciální bioty než odlišnosti dané jiným ekotopem. Na stejných ekotopech se v rámci regionu vyskytuje stejná potenciální biota. Bioregion je charakterizován i určitým druhem a intenzitou antropogenních vlivů a tím i svébytným současným stavem biocenóz.
Podobné je i vymezení přírodních lesních oblastí /dále jen lesní oblasti/ jako územních celků a jejich charakteristika se opírají především o:
- podstatnější rozdíly v půdotvorných matečných horninách, které podmiňují půdní vlastnosti typologických jednotek,
- rozdíly v konfiguraci terénu vyhraněných geomorfologických celků, které značně ovlivňují uplatnění typologických jednotek,
- rozdíly v makroklimatu, které se rozhodující měrou /avšak společně a ostatními činiteli/ podílejí na rozšíření lesních společenstev, kombinaci dřevin v jejich přirozené skladbě i předpokladech pro hospodářské dřeviny.
Biogeografická rajonizace lesních oblastí jako trvalých přírodních rámců nezávislých na správních změnách umožňuje všestranné využití v lesním hospodářství při dlouhodobém a rámcovém plánování v LHP.
Toto vymezení konkrétních územních celků svérázných produkčně a z velké části i ostatními funkcemi lesa /CHKO, CHOPAV, rekreace/ a jeho ohrožením /imise, kalamity/ je v širších souvislostech využitelné i v dalších oborech, např. vodním hospodářství, krajinném plánování, v otázkách řešení dopadů činnosti na životní prostředí a jako jeden z podkladů pro díla územně plánovací dokumentace.
Výsledkem typologického průzkumu lesů ČR je vymezení a zhodnocení růstových podmínek lesů podle typologických jednotek / lesních typů, souborů lesních typů, lesních společenstev / a využívání rozdílů prostředí těchto jednotek při diferencování hospodářských opatření. Kromě této typologické klasifikace lesů umožnily výsledky typologie lesů i vymezení oblastí s příbuznými přírodními podmínkami vývojově spolu souvisejícími, které upřesňují zásady hospodaření, obecně stanovené pro souborné typologické jednotky, podle specifických podmínek a zvláštností jednotlivých oblastí. Charakter určité oblasti se projevuje především v zastoupení některých dřevin a jejich potenciální produkci, ve vyhraněných ekotypech dřevin, přizpůsobených místním podmínkám oblasti, odolností, růstem a z velké části i současným hospodářským stavem porostů.
Přírodní lesní oblasti tvoří rámec pro zpracování oblastních plánů rozvoje lesů. Je na škodu věci, že modernější členění na bioregiony není zatím v HÚL plně akceptováno. Vymezení přírodních lesních oblastí je na úrovni poznatků poplatným 70 a 80 létům.
2. Lesnický typologicky-klasifikační systém HÚL
Současná hospodářská úprava lesů vychází při plánování hospodářských opatření v lesích z podkladů diferencující přírodní podmínky a funkce lesa. Spojitost růstových podmínek (jejich příčinných vztahů) i výsledný charakter zachycuje typologická, resp. geobiocenologická (= ekosystémová) jednotka – lesní typ, resp. typ geobiocénu (ZLATNÍK, 1956, 1976). Vymezování geobiocenologických jednotek, analýza a syntéza lesních geobiocenóz je náplní typologie lesů.
Geobiocenologickými jednotkami se rozumějí typizované segmenty přírody a jejich nadstavbové jednotky v krajině. Základní geobiocenologickou (ekosystémovou) jednotkou je lesní typ, resp. typ geobiocénu. Typ geobiocénu je jednotkou přírodní geobiocenózy a z ní na jejích segmentech vzniklé geobiocenózy změněné – geobiocenoidy, odpovídající určitému typu trvalých ekologických jednotek.
Vyššími typologickými jednotkami chórické dimenze jsou :
- skupiny, resp. soubory lesních typů, které jsou tvořeny ekologicky si blízkými lesními typy,
- ekologické řady a edafické kategorie rozlišované podle trofického a vlhkostního režimu půdy,
- vegetační stupně vyjadřující vertikální zonalitu vegetace, podmíněnou charakterem makro- a mezoklimatu klimatu,
- přírodní lesní oblasti vymezené na základě příbuzných přírodních podmínek vývojově spolu související a umožňující odlišit specifické podmínky a zvláštnosti lesních Ekosystémů v těchto oblastech.
Lesy ČR jsou zmapovány podle typologického systému ÚHÚL Brandýs n.L. (1971,1984), a systematicky revidovány v rámci vyhotovení oblastních plánů rozvoje lesů (vyhl. Mze ČR č. 83/1996 Sb.) a změny monitorovány na typologických plochách.
Typologický klasifikační systém používaný v hospodářské úpravě lesů v ČR vznikl jako výsledek typologického průzkumu pro zařízení lesů. Je proto proti klasifikačním systémům založeným na reprezentativním výběru uzavřenější, obsahuje i nižší taxonomické jednotky a blíže charakterizuje konkrétní stav přírodních poměrů.
V ekologické síti typologického systému ČR tvoří vertikální členění na základě vztahu mezi klimatem a biocenózou lesní vegetační stupně (LVS), v horizontálním členění se diferencují růstové podmínky především podle trvalých půdních vlastností,když základem této diferenciace jsou edafické kategorie, které jsou sestaveny do širších rámců -ekologických řad.
Dřevinnou skladbou charakterizované LVS jsou základními jednotkami pro nepřímé vyjádření výškového klimatu (vertikální stupňovitosti). Pro označení stupně je rozhodující skladba souborů živné řady, kde kromě výraznější diferenciace bohatých fytocenóz je i přímější závislost na výškovém klimatu (ostatní řady jsou pod vlivem dalších faktorů).
Pro vymezení LVS podle přirozeného rozšíření dřevin a skladby porostů jsou nejzávažnější především klimaxové dřeviny dub-buk-smrk-kleč. Buk je přirozeném rozšíření klíčem k určování LVS na vodou neovlivněných stanovištích. Podílem a vzájemným postavením buku a dubu nebo buku a smrku jsou vymezeny LVS ČR (většinou shodně se Zlatníkem).
Pro střídavě vlhké a podmáčené půdy, na nichž je buk jako konkurent vyloučen, je důležité postavení a podíl jedle, která zde vystupuje od 2. – 7. LVS. Klimatická stupňovitost těchto stanovišť není dost vyhraněna a určení LVS závisí především na přirozeném poměru jedle a dubu nebo jedle a smrku, přip. složení fytocenózy. Tyto rozdíly jsou zřejmé z charakteristik i názvů lesních společenstev.
V silně exponovaných zamokřených lokalitách a na rašelinách, kde je domimantní smrk, příp. borovice, je již klimatická stupňovitost značně pochybná, stejně jako ve směsi smrku a borovicí. Borovice si zachovala v přirozeném stavu dominanci nebo význačný podíl na píscích, hadcích, v extrémních podmínkách vápenců, rašelin a na skalnatých výchozech (reliktní bory). Tato půdně výrazná stanoviště překrývají svou specifickou povahou rozdíly klimatu, a proto tvoří v typologickém systému ÚHÚL samostatný stupeň (0), mimo rámec vegetační stupňovitosti (azonální). Kromě tohoto dominantního postavení „nulového“ LVS tvoří borovice přirozenou příměs v chudých kategoriích vodou ovlivněných i neovlivněných, kde vystupuje do 6. LVS, na azonálních kategoriích až do 7. LVS.
Edafické kategorie neovlivněné vodou tvoří řady, jejichž ekologická povaha je vyjádřena charakterem jejich fytocenóz (lesních společenstev = potenciální vegetací). Řada kyselá, živná a obohacená jsou vyhraněné fytocenologicky a tvoří v tomto směru základ celého systému. U extrémní řady jsou fytocenózy jednotlivých kategorií překryty výraznějším znakem extrémního stanoviště. Na stanovištích ovlivněných vodou je pro vytvoření řad prvořadým stupněm ovlivnění vodou a její vlastnosti. I na těchto stanovištích je hospodářsky významnou vlastností trofnost půdy.
Vlastními výstupy typologie lesů jsou charakteristiky lesních typů a na jejich podkladě zpracovaná typologická mapa ( 1:10 000). Charakteristiky lesních typů jsou zpracovány na úrovni přírodních lesních oblastí. Na tomto geobiocenologickém základě jsou diferencovány a respektovány specifické podmínky oblasti. se do rámcových směrnic hospodaření (upřesnění výhledových cílů druhové skladby apod.).
Typologická mapa zachycuje vývojový proces typologické jednotky, vzniká postupně a její vývoj není v podstatě definitivní každé stanovištní jednotky. Cílem je zachytit aktuální stav, protože se mapuje otevřená, dynamická lesní geogiocenóza. Dokonalá typologická mapa vzniká cca 60 – 80 let a zachycuje historicko-vývojový proces.
Typologické jednotky a jejich uskupení (cílové hospodářské soubory) v rámci přírodní lesní oblasti tvoří základní skladbu diferenciace přírodních podmínek v HÚL. Z důvodů širších vazeb polohy a skladby potenciální vegetace (TüXEN 1956) na příkladu lesních společenstev (ZLATNÍK, 1956) se uvádí její poloha v ekologické síti (ÚHÚL, 1983), viz. Tab. „Poloha potenciální vegetace v ekologické síti ÚHÚL“.
3. Kategorizace lesů
Lesní zákon č. 289/1995 Sb. člení lesy podle převažujících funkcí do tří kategorií: lesy ochranné (§ 7), lesy zvláštního určení (§ 8) a lesy hospodářské (§ 9).
Dle Informačního standardu HÚL (1996) se užívá pro subkategorie následující označení :
Obecně dosud uplatňovaná forma diferencovaných způsobů hospodaření pro rámec hospodářského souboru (HS) ve vztahu k plnění funkcí lesů je nevyhovující. Za funkce lesa jsou považovány pouze ty, které jsou preferované tak, jak je vyjadřuje kategorizace lesů.
Funkce lesa, které jsou pouze podporované, tj. nejsou zahrnuty do subkategorií lesů, prakticky nelze vyjádřit v rámci HS. Funkce lesa se velmi často vzájemně překrývají a záměr hospodaření se vyjadřuje značně těžkopádně. Nehledě k tomu, že kategorizace lesů nadřazuje funkci produkce dřeva a teprve potom vytváří hierarchii převažujících funkcí. Chybí zde mechanismus respektující sladění zájmů při souběhu a překryvu funkcí.
Stávající způsob zakotvení požadavků na plnění funkcí lesa do rámcového plánování je nedostatečný. Navrhuje se využít principu funkční typizace lesů, který vychází ze způsobů hospodaření v jednotlivých funkčních typech lesa, umožňuje integraci funkcí lesa a lze uplatnit algoritmus označení hospodářských souborů.
Funkční typizací lesa se rozumí zakotvení funkcí lesa do jednotek rámcového plánování (HS) nejen těch, které jsou preferované tj. na úrovni subkategorií lesa ochranného nebo zvláštního určení, resp. funkcí hlavních, ale i funkcí podporovaných – dílčích. Struktura tvorby funkčních typů lesa (viz. Tab.) označuje hierarchii funkcí včetně jejich číslování (algoritmus sudých a lichých čísel).
Struktura funkčních typů vychází z integrace funkcí lesa. Výhodou je, že takto lze vytvořit individuální strukturu funkčních typů na základě exaktních šetření v rámci náplně oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL). Takto lze přisoudit pomocí typizace funkčních typů, spektrum funkcí k HS na daném území, tj. rajonizaci integrovaných funkčních typů. Rajonizace integrovaných funkčních typů je obdobou porostního typu, resp. vychází z podobného algoritmu.
Rajonizace funkčních typů lesa se bezprostředně dotýká ekonomické náročnosti hospodaření v lesích. Vytváří se tak podmínky pro uplatnění daňového systému a financování rozvoje žádoucích funkcí lesa.
Stávající kategorizace lesů umožňuje pouze omezenou rajonizaci funkcí lesů. Ta je vázaná na úroveň překryvu a souběhu funkcí striktně zakotvených v jednotlivých kategoriích. Rajonizace funkčních typů umožňuje pružně zareagovat na požadavky plnění funkcí lesů, je otevřeným systémem. Vlastní náplň funkcí v rámci funkčního typu je exaktně zjistitelná pro rámec zájmového území na úrovni porostu a lze ji zakotvit do HS.
Ze starších materiálů nelze vynechat funkční typy dle Papánka (1978). Tento princip vycházel z kombinace tří základních funkcí se zřetelem na prvořadý, druhořadý až třetiřadý (popř. podřadný) význam každé základní funkce. Nevýhodou byl velký počet kombinací nevyužitelných pro diferenciaci praktických závěrů. Prakticky byla tato metoda uplatněna v letech 1979-81 na Slovensku jako jednorázová akce. Výsledky se však do směrnic hospodaření a tvorby HS nepromítly.
Plívův návrh (1992) zavádí v rámci hospodářské kategorie funkce dřevoprodukční, jinou produkční a vodohospodářskou, což je v souladu s pojetím funkční typizace. V kategorii ochranné je zajímavým přínosem zahrnutí funkce vodoochranné a bariérové. Z kategorie lesů zvláštního určení je vyčleněna kategorie lesů chráněných. Praktického využití a ověření se však tento návrh nedočkal.
4. Citovaná literatura
Buček A., Lacina J.: Geobiocenologie II, MULU Brno, 1999, 249 str.
Culek M. a kol.: Biogeografické členění ČR, Enigma Praha, 1995, 347 str.
Plíva K. a kol.: Typologická klasifikace lesů ČR, Lesprojekt Brandýs n.L. 1984, 117 str.
Průša E.: Pěstování lesů na typologických základech, Lesnická práce, 200, 593 str.
Randuška D., Vorel J., Plíva K.: Fytocenológia a lesnícka typolológia, Príroda Bratislava, 1986, 339 str.
Tuxen R.: Die heutige potentielle Vegetation als Gegestand der Vegetationskartierung.
Planzensociologie Stolzenau/Weser 13:5-42, 1956
Zlatník A.: Lesnická fytocenologie, SNZ Praha, 1976, 495 str.
Vyhl. č. 83./1996 Sb. Mze ČR
Oblastní typologický elaborát, ÚHÚL Brandýs n.L.
Přílohy k přednášce
